Bez rukou a nohou šel do klece. Maynardův MMA debut byl inspirací i kontroverzí

Publikováno 8. 6. 2026, 14:21

Autor Martin Dvořáček

Kyle Maynard se narodil bez plně vyvinutých končetin. Ruce mu končí u loktů, nohy u kolen. Přesto se celý život odmítal nechat zavřít do role člověka, kterého mají ostatní jen litovat nebo obdivovat z bezpečné vzdálenosti. Stal se úspěšným wrestlerem, napsal knihu, vystoupil na Kilimandžáro bez protéz a v roce 2009 si prosadil i zápas v MMA. Právě ten vyvolal obrovskou debatu.

I přes své výrazné fyzické limity nepřišel Maynard do MMA úplně bez zkušeností s bojovými sporty. Už na střední škole zápasil ve wrestlingu a dokázal se měřit se soupeři, kteří měli na první pohled všechny fyzické výhody. Později ho začalo zajímat jiu-jitsu. Lákalo ho právě tím, že na rozdíl od klasického wrestlingu nemusí být vždy jen o síle proti síle. V rozhovorech mluvil o tom, že ho fascinovalo, jak menší bojovník dokáže technikou kontrolovat většího soupeře.

Když ale oznámil, že chce nastoupit do MMA, přišly pochybnosti. Kritici se ptali, jestli se dokáže v kleci bránit a sportovní komise mu původně nechtěly dát licenci. Nakonec se zápas uskutečnil 25. dubna 2009 na akci Auburn Fight Night v Alabamě, tedy ve státě, kde tehdy MMA nebylo regulované tak přísně jako v jiných částech USA.

Jeho soupeřem byl Bryan Fry, bojovník s bilancí 0–2. Organizátoři jeho jméno dlouho drželi stranou, protože kolem zápasu už předem vznikal velký tlak. Nebylo to jednoduché ani pro Frye. V kleci nestál proti běžnému soupeři, ale proti muži, jehož samotná účast v MMA rozdělovala fanoušky i odborníky.

Zápas měl navíc specifická pravidla. Maynard byl prakticky po celou dobu považovaný za soupeře na zemi, takže Fry ho nemohl kopat ani dávat kolena na hlavu. Maynard se zase v den zápasu dozvěděl, že nebude moct používat klasické údery pěstí, protože mu kvůli vlhkosti nedržely rukavice. K dispozici tak měl hlavně pokusy o strh a případně lokty, ke kterým se ale v zápase reálně nedostal.

Samotný průběh byl pak poměrně jasný. Maynard se snažil dostat Frye na zem, protože tam viděl jedinou skutečnou cestu k výhře. Fry držel odstup, bránil takedowny a bodoval hlavně přední rukou. Po třech kolech rozhodčí viděli zápas jednoznačně 30–27 pro Frye.

Maynard po zápase pro MMA Fighting popsal, jak silný moment pro něj nástup do klece byl. „Když jsem vešel do klece a soupeř se mnou poprvé navázal kontakt, uvědomil jsem si, že je to nejvážnější věc, do které jsem se kdy pustil. A miloval jsem to,“ řekl.

Z pohledu čistého sportu měl zápas limity a otázky kolem jeho povolení dávaly smysl. Z pohledu Maynarda šlo ale o něco jiného. Nechtěl být jen inspirací na pódiu nebo příběhem v knize. Chtěl skutečně soutěžit, riskovat porážku a zjistit, kam až může jít.

Později dokázal další věci, které přesáhly samotné MMA. Vystoupil na Kilimandžáro bez použití protéz, napsal bestseller No Excuses a stal se úspěšným řečníkem. Jeho jediný MMA zápas tak nezůstal v historii kvůli výsledku. Zůstal tam kvůli otázce, kterou otevřel. Kde končí inspirace a kde začíná sportovní riziko?

Kyle Maynard na ni nedal jednoduchou odpověď. Jen vstoupil do klece a nechal ostatní, aby si ji hledali sami.