Jak mafie ovlivnila MMA. Případ PRIDE ukazuje temnou stránku sportu

Na přelomu tisíciletí neexistovala v MMA větší, hlučnější a velkolepější show než PRIDE. Vyprodaný Tokyo Dome, desítky tisíc fanoušků, nástupy připomínající rockové koncerty a jména, která dnes patří do historie bojových sportů. Fedor Emelianenko, Mirko Cro Cop, Wanderlei Silva nebo bratři Nogueirové. PRIDE nebyla jen organizací – byla fenoménem. A zároveň připomínkou toho, že jakmile se kolem sportu začnou hromadit pochybnosti o zákulisních vlivech, důvěra fanoušků se může zhroutit velmi rychle.

Právě otázka důvěry se znovu otevřela i v posledních dnech po boxerském zápase Jake Paul vs. Anthony Joshua. Kolem duelu se okamžitě začaly množit spekulace a analýzy, podle nichž měl Joshua v úvodních kolech Paula šetřit, což mělo přispět k tomu, že zápas trval déle, než mnozí očekávali. Ať už je realita jakákoli, historie bojových sportů ukazuje, že podobné pochybnosti se obvykle neobjevují náhodou.

Všichni to věděli, ale nikdo se neptal

V zákulisí PRIDE se pohybovali lidé, kteří nepatřili ani mezi bojovníky, ani mezi novináře. Nebyli vidět v přenosech, nestáli u klece a neobjevovali se na oficiálních fotografiích. Přesto byli přítomní. Jak později popsali samotní zápasníci, existovaly místnosti, kolem kterých se prostě chodilo mlčky. Vědělo se, že tam jsou „oni“. Muži napojení na japonskou mafii Yakuza.

Bývalý zápasník PRIDE Mark Kerr, o jehož kariéře byl letos natočen film The Smashing Machine, mluvil o tom, že bojovníci měli jasné nepsané pravidlo: soustředit se na zápas, neptat se a držet se dál od věcí, které s MMA neměly nic společného. Měli své „psovody“, lidi, kteří dohlíželi na to, aby se sportovci nedostali do kontaktu s osobami, jež se neměly objevit na veřejnosti. Mafie se podle něj neschovávala v davu – byla schovaná ve stínu.

Když se sport míchá s podsvětím

V japonském prostředí je jakýkoli kontakt s organizovaným zločinem zásadní problém. Přesto se PRIDE dlouhé roky pohybovala na hraně. Podle svědectví novinářů i manažerů měla Yakuza vliv na logistiku akcí, distribuci vstupenek i zákulisní byznys. Nešlo nutně o to, že by každý zápas byl domluvený. Problém byl systémový. V raných letech organizace se objevovala obvinění z manipulace matchmakingu a dokonce i z tlaků na bojovníky, aby určité zápasy prohráli – zejména tehdy, když šlo o konfrontaci japonských ikon se zahraničními jmény.

Někteří zápasníci později otevřeně mluvili o tom, že jim bylo v raných letech PRIDE naznačeno, jaký výsledek se očekává. Gary Goodridge například uvedl, že mu bylo řečeno, že má prohrát, což odmítl. V souvislosti s PRIDE se dlouhodobě objevuje i jméno prvního šampiona těžké váhy UFC Marka Colemana, u jehož zápasu s Nobuhikem Takadou se podle lidí z branže mluvilo o finanční motivaci k porážce. Ať už šlo o jednotlivé případy nebo výjimečné situace, společným jmenovatelem byla atmosféra, v níž se sport dlouhodobě prolínal s vlivem podsvětí.

Rok 2006: když mlčení skončilo

Zlom přišel v roce 2006. Japonský týdeník Shūkan Gendai zveřejnil sérii článků, které detailně popisovaly vazby vedení PRIDE na Yakuza. Najednou to už nebyly fámy z šaten nebo historky z backstage. Byla to veřejná obvinění, která se v Japonsku neodpouštějí.

Reakce byla okamžitá. Televizní stanice Fuji TV, klíčový vysílatel PRIDE, ukončila spolupráci. Sponzoři se stáhli. Organizace, která ještě nedávno vyprodávala stadiony, přišla o finanční páteř. Bez televize a bez partnerů nebylo možné pokračovat. O rok později byla PRIDE prodána společnosti Zuffa, majiteli UFC, a značka definitivně zmizela ze scény.

Další z této kategorie:

Proč je příběh PRIDE důležitý i dnes

I to je jeden z důvodů proč se svět k PRIDE MMA neustále vrací. Ukazuje, kam až může sport zajít, když se hranice mezi soutěží, byznysem a zákulisními dohodami začne rozmazávat. Nešlo o jeden domluvený zápas, ale o dlouhodobou ztrátu důvěry, která nakonec zničila i tu největší MMA organizaci své doby.

I dnešní reakce na zápas Jake Paul vs. Anthony Joshua mají podobný základ. Řada osobností z bojových sportů, mezi nimi například Israel Adesanya nebo Aiemann Zahabi, stejně jako zahraniční média a analytici, poukazují na momenty, které jim v zápase nedávaly smysl. Nejde přitom o jedno konkrétní obvinění, ale o opakující se pocit, že u Paulových zápasů se otázky férovosti objevují znovu a znovu.

A právě to je největší problém. Jakmile se u fanoušků začne vytrácet důvěra, nestačí už vysvětlovat jednotlivé situace. PRIDE ukazuje, že sport může přežít porážky, kontroverze i špatné zápasy. Co ale nepřežije, je dlouhodobý pocit, že se hraje podle jiných pravidel, než jaká vidí diváci před sebou.

Zdroj: autorský článek, dokumentární série Dark Side of the Cage